Vladimíra Rubinsteinová: Zamilovala jsem se do muže. A pak do jeho lesů

Lesy byly srdeční záležitostí muže, se kterým Ing. Vladimíra Rubinsteinová prožila krásná léta partnerského života. A teď leží na srdci (a na zodpovědnosti) jí. Po smrti svého partnera, barona Vladimíra Reiského de Dubnic, zůstala sympatická dáma na zámku Vilémov jako manažerka ve službách rodiny Reiských de Dubnic. Kromě lesů o rozloze 557ha, které i tady válcuje historicky nejrozsáhlejší kůrovcová kalamita, se stará o zámek, penzion, který v něm rodina provozuje, zámecký park a další nemovitý majetek.

Jaké jsou lesy, o které se staráte? Daly by se nějak charakterizovat?

Když pan baron a můj životní partner lesy v devadesátých letech převzal v restituci, byly v báječné kondici. Tehdy si samozřejmě nikdo ani nedokázal představit, jaká apokalypsa nás může potkat. Kůrovec existoval, stejně jako další škůdci, ale vždycky byl prostor zasáhnout. Jsme na Vysočině, takže i tady převládá smrk, jeho podíl je na majetku asi 65 procent, ale máme velkou výhodu v různé věkové struktuře našich lesů, takže navzdory tristní situaci je tady stále co těžit, jak hospodařit a mít zdroj peněz například na provoz a opravy zámku i různých dalších nemovitostí - tedy zatím k dnešnímu dni

Setkáváte se s kritikou toho, že les je využíván jako zdroj příjmů?

Ano. A popravdě to moc nechápu. Les v soukromém vlastnictví je podnikání jako každé jiné. Vlastník má na to plné právo, a ještě společnosti přes svůj les poskytuje benefity, které mnohdy ani nejdou vyčíslit. Většinou má k tomu legislativou dané mraky povinností, topí se v papírech a pomalé úřady mu často svazují ruce. Od veřejnosti, která notabene chodí do těch lesů na procházky, na houby, pro borůvky, pak vyslechne spoustu kritiky na téma, jak se snaží z lesa získat peníze. Ale my tady přece hovoříme o hospodářském lese. Přímo se tak jmenuje. Les má samozřejmě mnoho úžasných cenných funkcí, a mně by nikdy nenapadlo veřejnosti je upírat, ale pro vzájemné pochopení by bylo dobré podívat se na něho jako na majetek a připustit, že za vlastní majetek je vždy primárně odpovědný jen a jen ten vlastník. Naštěstí. Protože jiné pokusy o vlastnictví jsme tady už historicky měli a že by to dopadlo nějak dobře... O tom by zrovna lesy mohly vyprávět dost smutný příběh. Pak je také důležité připomenout, že historicky tady hospodářské lesy nejsou tak dlouho - jejich obrovský rozmach způsobila průmyslová revoluce, kdy bylo dřevo potřeba jako zdroj energie pro všechna průmyslová odvětví a zároveň jako stavební materiál. Vlastnit kus lesa, to bylo jako rodinné stříbro, protože jeho vlastníci věděli, že když budou o les řádně pečovat, bude znamenat výnosy. Tak by to mělo být i dnes a já se za tenhle názor vůbec nestydím. Problém, který v lesích nastal, a který rozhodně nezavinili, ale soukromým vlastníkům podráží nohy. My bychom rádi pečovali o les i se všemi riziky, které podnikání přináší - kdyby byly ovšem podmínky alespoň částečně normální. Ale o tom nemůže být absolutně řeč. Víte, některé věci mě opravdu dost rozčilují - spousta lidí, kteří si ani neseženou dost informací, lomí rukama, že se moc kácí a co budou tedy jejich děti bez lesů dělat. Už ale nevidí, že kácet musíme - nejen proto, že se jaksi kácelo v hospodářských lesích vždycky (od toho jsou hospodářské), ale především proto, že nám vzhledem ke kůrovcové kalamitě nic jiného nezbývá. Nevidí, že bojujeme o každý strom, abychom ho zachránili a hlavně, že se snažíme lesy obnovit a že se o ně staráme.

Přijde vám to nespravedlivé?

Ano. Ale moc to neřeším. Nemám na to čas. Zkrátka dvacet let už vedu lesnickou firmu a musím mít na zřeteli, aby měla dobré výsledky a abych lesy pomohla současným majitelům předat dalším generacím v co nejlepším stavu. Zásadně se přitom chováme v souladu s lesním zákonem a až do loňska jsme skutečně těžili jenom jednu desetinu z desetiletého ročního plánu, nepřetěžovali jsme. Les je pro nás zdrojem příjmu, ze kterého financujeme i opravy zámku nebo ubytovací byznys a já přemýšlím o lesích z podnikatelského hlediska, přestože jako osoba soukromá chodím samozřejmě taky ráda na houby nebo do lesa na procházky.

Kůrovcová kalamita, která probíhá v plné síle už třetím rokem a ještě zdaleka nekončí, nemá historicky obdoby. Jak se s tím vyrovnáváte?

Myslím, že jsem většinou velmi statečná a odhodlaná, to už mám tak někde v sobě uvnitř dané (úsměv). Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nezatrne nebo že se občas nevracím z lesa se slzami v očích. Nevěřila bych, že celá moje pracovní kariéra, která byla v podstatě velmi stabilní a šťastná, bude končit tím, že mi budou lesy, o které jsem se starala společně s kolegy, umírat před očima. Nemám lesnické vzdělání, ačkoliv jsem si mnoho znalostí osvojila, pečuji o les ve spolupráci s odborným lesním správcem a rok 2019 pro naše lesy znamenal obrovský krizový předěl, oproti běžným rokům jsme museli prakticky ztrojnásobit těžbu, ale na trhu se dřevem je situace taková, že se dřevo prodává prakticky za cenu výrobních nákladů. Asi nejsem první člověk, který vám říká, že nikdo z nás nečekal, jak rychlé to celé bude. Sešup začal už v roce 2018 v létě, kdy se najednou situace s kůrovcem nesmírně zhoršila. A přišlo to takovou rychlostí, že jsme jen lapali po dechu. Tehdy jsem volala jednoho z majitelů zámku - jsou čtyři, tři žijí v Americe a jeden ve Švédsku - aby přijel a na vlastní oči se podíval, co se děje. Abychom se mohli poradit, co budeme dělat, až z lesů nebudeme mít žádné příjmy, a navíc z čeho provedeme zalesnění povinné ze zákona, na které máme pouze dva roky, protože zde nejsme ani v červené zóně. Už dnes je jasné, že to je tak obrovský úkol, že ho zvládneme jen část. Že to není v lidských silách. Ani kdyby nějací lidé vůbec byli. Tím narážím na další obrovský problém, který nás trápí všechny napříč republikou, a to je nedostatek pracovních sil. Upřímně? Nevidíme světlo na konci tunelu. Ale snažíme se, protože když jednou pečujete o les, těžko ho můžete jen tak nechat být. Kdybych všechno pustila z ruky a odešla do důchodu, asi by mě pan baron snad chodil i strašit. To nejde. (úsměv)

Kdy jste se poznali?

Přijela jsem na zámek pracovně poprvé v roce 1997 a pan baron se do mě zamiloval. Nevzali jsme se, ale prožili jsme společně krásné roky. Jeho děti respektovaly, že si přál, abych pokračovala v jeho díle, a tak jsem se ocitla na své současné pozici. Lesy jsem se svým životním partnerem, který byl úžasný sečtělý, galantní a rozhodný muž, vlastně vyfasovala. Byl myslivec, chodil s flintou na rameni a já chodila s ním. Tak můj vztah ke zdejším lesů začal. Do té doby jsem vnímala les jako většina veřejnosti, jako místo na procházky, na sbírání hub, malin a borůvek... Teprve po boku barona Reiského jsem zjistila, co všechno obnáší péče o něj a že se jedná o práci, na které se účastní několik generací.

Jak hodnotíte pomoc nestátním vlastníkům lesů ze strany státu?

Ministerstvo zemědělství a celá vláda podle mě zareagovali pozdě. Velmi pozdě! Co k tomu říct? Podle mě se vezli na nějaké vlně informací z Lesů ČR, které dlouho říkaly - všechno je pod kontrolou, to zvládneme. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ani teď, kdy je jasné, že to nezvládáme, vláda nejedná dost rychle. Že jsou peníze pro nestátní vlastníky lesů potřeba, to je bez diskuse. Na dřevu nevyděláme, zhroucený trh nám to nedovolí. Zalesnit musíme - nařizuje nám to zákon. A ještě jsou tu další náklady, třeba na to, aby sazenice nesežrala přemnožená zvěř. Kilometr oplocenky stojí 80 tisíc korun.

Lesy netrápí jen kůrovec, přemnožilo se díky mimořádnému suchu i jmelí a další škůdci. Mají vůbec lesníci šanci? Nebo se musí smířit s tím, že jsou stále o krok pozadu?

To je dobrá otázka, na kterou se těžko hledá odpověď. Vytěžit, vytěžit, vytěžit. Jenže kdo to bude dělat, zase jsme u těch lidí. Dlouho se nestalo, že by se sám od sebe někdo přihlásil, že má zájem pracovat v lese. A další věc... jak dostaneme z lesů mrtvé souše, které sice z pohledu kůrovce nejsou infekční, ale jsou nebezpečné, protože jakmile do nich foukne vítr, popadají? Nevíme, co dřív... Dějí se i takové podivnosti, jako že kůrovec kromě smrků ničí i modříny. Potřebovali bychom kromě financí a jednodušší legislativy větší pomoc srovnatelnou třeba s tím, jak zasahovali vojáci nebo i studenti třeba během mníškové kalamity za první republiky. Vím, že různé akce na sázení stromu jsou, ale myslím, že spíš než jednotlivé akce, by to chtělo větší systém a řád.

Bojíte se o lesy?

Snažím se nepodléhat emocím a maximálně usnadnit práci lidem, se kterými spolupracuji. Ale samozřejmě, že máte obavy. Jestliže nám zmizí polovina lesů, jak hovoří některé odhady, co bude dál? Musíme tam dát takovou kulturu, takovou druhovu skladbu, aby vydržela. Jaká to mám být, to ale s jistotou nikdo neví. Je zřejmé, že budeme muset zasadit více listnatých stromů, ale ten hon na smrk, který občas vnímám, je naprosto zbytečný a neprozíravý. Když se většina smrků, které dnes podléhají kůrovcové kalamitě, sázela, nikdo nemohl vědět, jak teplá období nastanou, a hlavně že nebude pršet vůbec nebo jen lokálně. Vždyť nám v oboře uschly stoleté modříny, přestože je tam poblíž rybníček, ze kterého prosakuje voda do okolí. A přesto... Musíme si s tím nějak poradit. Protože když nebude dřevo, z čeho budeme třeba stavět? Jen z betonu? Nebo z plastu? A jak dlouho budeme bez dřeva, když pošleme do klatby smrk? Zkuste do bukového dřeva zatlouct hřebík, na vzrostlý dub zase čekáte o padesát let déle než na smrk.

Chtěla jste to někdy vzdát?

Ne, to rozhodně ne. Jsem tady za to zodpovědná a se ctí podnik předám, až půjdu do důchodu. Už mám přes dva roky nárok, ale zatím odejít nemůžu. Jednak nemám žádného nástupce - a to také nějakou dobu potrvá, než se všechno předá. A potom... Co ty lesy? Teď není vhodný čas je v tom nechat.

(říjen 2019)

Zajímá vás, co se děje v lese a jak k péči o majetek přistupují nestátní vlastníci lesů? Přečtěte si další rozhovory.

VIDEO. Jak konkrétně vypadají zalesňovací práce.