Věra Martinová: Ticho lesa je ta nejkrásnější hudba
Snad všechny její písničky voní lesem a vycházejí z lásky k přírodě. Zpěvačka Věra Martinová je - stejně jako mnoho dalších lidí znepokojena tím, co vidí když cestuje po republice. Osud lesů ani práce lesníků jí nejsou lhostejné.
Kde jsou lesy, bez kterých nemůžete být?
Vlastně všude, protože si svůj život bez lesů vůbec neumím představit. Vyrostla jsem v podhůří Orlických hor, do přírody jsem vždycky měla blízko a to mi už zůstalo. Když se mě zeptáte na nejmilejší les, vybaví se mi ten v okolí naší chalupy v Orlických horách. To je místo, které mám hluboko v srdci, přestože chalupu už tam bohužel nemáme. Stávala na úplné samotě a jako holčička jsem to měla dva kroky do lesa, kde byla kouzelná místa jako z pohádky. Hrála jsem si na mechu, stavěla si mechové domečky a moc mě dojalo, když jsem se tam byla před časem podívat a podobný domeček našla. Těší mě, že si i dnešní děti dokážou v lese hrát podobně jako my kdysi. Teď jsem tam delší dobu nebyla a budu se muset jet podívat, jestli ten les moc neponičila kůrovcová kalamita.
Lidé, kteří poslouchají a hrají u ohňů vaše písničky, jsou často trampové nebo skauti. Potkalo vás i tohle období?
Ano, dá se říct, že jsem odkojená skautem. Když mi bylo osm, deset, tak jsem zažila to krásné i když krátké období, kdy se sem mohl skauting na chvíli vrátit a já si ten návrat užila plnými doušky. Náš skautský tábor byl v Broumovských skalách nedaleko Police nad Metují a to je další místo, na které v souvislosti s lesy často vzpomínám. Takové zážitky si nesete celým životem hluboko v srdci a ovlivňují vás. I na čundry jsem samozřemě chodila, to k dospívání tehdy patřilo.
Váš život nebyl jen procházka růžovou zahradou, zažila jste i složitější období, o kterých jste sympaticky poměrně otevřeně hovořila. Pomohla vám příroda, když třeba osud nachystal nějakou těžkou zkoušku?
Ano a má to svoji logiku. Myslím, že když je člověk vysílený, tak mu příroda nabídne svoje síly jako první pomoc. Les má neskutečnou energii, stačí procházka a úplně cítíte, že se vám energie vrací. A já jsem ještě vášnivý houbař, takže často si sebou nesu domů košík hub a jsem celá blažená. Navíc jsem přesvědčená, že ticho lesa - které vlastně vůbec ticho není - je ta nejkrásnější hudba na světě. Umím si ji vychutnat tím spíš, že se pohybuji ve světě hudby a občas si od ní zkrátka potřebuji odpočinout. Mnoho muzikantů by vám řeklo, že to tak má.
Na své koncerty cestujete po celé republice. Všimla jste si, že lesy ničí kůrovcová kalamita? Vnímáte změnu?
Jednoznačně vnímám, protože kolikrát projíždíme krajinou, která vypadá úplně jinak, než jak si ji pamatuji. Nejenou jedete kolem planiny tam, kde ještě nedávno byl les. Přiznám se, že už mi i ukápla slza - to když krásné lesy na západ od Prahy, kde bydlím - padly před několika lety za oběť velkému větru. Že je aktuálně obrovský problém s kůrovcem, toho jsem si samozřejmě všimla. Například kolem Rozkoše, kam jezdíme na prázdniny, smrky nesmírně trpí. Až to člověka bere za srdce a jen si říkám... jak tohle zastavit... Nejen proto moc obdivuji práci lesníků, musí být těžká, zodpovědná a teď asi moc radosti nepřináší. Proto doufám, všechny lesníky a myslivce, kdo si moje písničky přijdou poslechout v programu Silva Regina, alespoň rozptýlím a potěším.
Každý interpret má písně, které po něm publikum vždy žádá. Jaké jsou ty vaše, bez nichž by vás posluchači jen těžko pustili domů?
To vím naprosto přesně, že vždycky a všude budu muset zpívat Až na vrcholky hor (úsměv). A na Silva Regina se tomu samozřejmě také nevyhnu a ještě se to tam hodí dvojnásob.
Jaký máte vztah ke dřevu jako k materiálu?
Nechci se nikoho dotknout, ale já si svůj domov bez nábytku a různých předmětů ze dřeva nedokážu představit. Mezi sklem, plastem a kovem mi není moc dobře. A také... hraju na kytaru. Ta je ze dřeva a je mým celoživotním spolehlivým parťákem.
více o novém albu Meritum a také koncertním programu zpěvačky Věry Martinové na www.martinova.cz