Smrky a václavky. Spojenci nebo nepřátelé?

Václavky patří k nejvýznamnějším patogenům evropských lesů. Nejvíce náchylné k napadení touto houbou jsou dřeviny stresované vysokými teplotami či půdním suchem. Nejohroženější jsou smrky. 

Jak poznáme napadený strom

Napadení dřevin václavkami se projevuje výronem pryskyřice, bílou hnilobou dřeva zpravidla v kořenech a spodní části kmene, lahvicovitě ztloustlou bází kmenů, světle šedozeleným až žlutozeleným zbarvením jehlic a později jejich opadáním, přítomností plodnic v blízkosti napadených stromů, tvorbou blanitého podhoubí pod kůrou a podhoubím na kořenech.

V Evropě se vyskytuje sedm druhů václavek: smrková, cibulkotřenná, hlíznatá, obecná, severská, bažinná a bezprstenná. Nejvýznamnějším patogenem smrku ztepilého je václavka smrková a poté václavka cibulkotřenná.

Ochrana smrků před václavkami

• Dlouhodobým opatřením proti václavkám je změna smrkových monokultur na přírodě blízké lesy. Vyšší zastoupení listnáčů vede ke zlepšení vlastností půdy, a tím k méně příznivým podmínkám pro rozvoj václavek.
• Odstraňování pařezů i s kořeny potlačuje rozvoj kořenových hnilob způsobených václavkami i dalšími patogeny a vede k rozvoji společenstev ektomykorhizních hub.
• Naopak probírky v oblastech se silným infekčním tlakem václavek se ukazují jako neúčinné.
• K potlačení václavek lze využít také antagonistické organismy, zejména houby rodu Trichoderma.
• Umělé očkování mykorhizními houbami (dále jen "inokulace") představuje metodu na podporu růstu rostlin, využívající principu mykorhizní symbiózy – vzájemně prospěšného soužití rostlinných a houbových organismů.

Vědci se václavkám podívali na zoubek a radí očkovat

Na tuto problematiku se zaměřili vědci z VÚLHM, v. v. i., kteří zjišťovali, jak inokulace (speciální očkování) ovlivňuje ujímavost, růst a odolnost sazenic smrku proti infekčnímu tlaku václavek, a na základě zjištěných výsledů a porovnání s předchozími studiemi posuzovali krátkodobou i dlouhodobou účinnost inokulace.

Vzhledem k probíhající klimatické změně, vyznačující se změnami průměrných hodnot klimatických faktorů a stále extrémnějšími výkyvy počasí včetně delších období sucha lze očekávat, že inokulace bude stále významnějším způsobem podpory sazenic při pěstování ve školkách i při zakládání a obnově lesních porostů.

Pro úspěšnou inokulaci je nutné, aby použité mykorhizní houby byly schopné snadno a rychle vytvořit s hostitelskou rostlinou mykorhizy, byly přizpůsobené stanovištním podmínkám a odolné vůči stresům.

Mykorhiza je termín označující symbiózu hub a rostlin, při níž mykorhizní houba kolonizuje jemný kořenový systém rostliny. Tím se zvětší účinná plocha kořenů a rostlina je lépe zásobována vodou a živinami.

V závěru studie vědci poukázali na skutečnost, že sazenice smrku ztepilého byly tři a půl roku po inokulaci srovnatelně napadeny václavkou smrkovou jako neinokulované sazenice. Došlo tedy k setření rozdílů oproti období jednoho a půl roku po inokulaci, kdy byly napadeny pouze neinokulované smrkové sazenice. 

Článek byl zpracován na základě tiskové zprávy od Ing. Jana Řezáče, VÚLHM, v. v. i.

Přečtěte si také: Co se děje s borovicemi? Ničí je houby? nebo Les s podobou pralesa: Poznatky od slovenských vědců